POVÍDÁNÍ O PRINCEZNĚ

Tak to jsem já, Galathea Paleur. Je to sice mé pravé a oficiální jméno, ale páníčci mi hned od narození začali říkat Princeznička, a tak mi to i zůstalo. Asi si mysleli, že ze mně vyroste andělíček, ale mezitím se ze mně vyklubal pěkný vykuk. Už dávno nejsem Princeznička, ale Princezna nebo taky Princi. To poslední jméno je kratší a lépe se vyslovuje, hlavně páníčkům, když mně potřebují rychle okřiknout. To víte, nejsem žádný svatoušek. Pořád mi něco tahají z tlamy, prý proto, aby to následně nemuseli tahat ze zadečku. Takové boty, to je pošušňáníčko, nebo kabel elektrického vedení, ten se tak výborně žvýká. Nechápu, proč jim to vadí? Úplně největší pochoutkou jsou nitě a tkaničky. Taky začínají pochybovat o tom, jestli jsem vlastně pes, protože židle hlodám jako bobr. Když mně přestane bavit si hrát sama, zapojím do hry i svou maminku a babičku. Při takové zábavě padají židle a lítají věci vzduchem o podražených nohách ani nemluvě. Dokonce i na mou babičku Galinku přišla telecí léta, panička se nestačí divit. O mamince Gigi věděli už dříve, že je střelená, ale přesto je každým dnem stále víc a víc překvapuje. To víte, po takovém řádění musí přijít zákonitě i únava. Už dávno jsem přišla na to, že k poleženíčku je mnohem lepší postel mých páníků, než náš psí pelíšek, a tak se čas od času, když se nikdo nedívá, nenápadně vytratím do ložnice. Mám to zakázáno, ale zakázané ovoce nejlépe chutná. Vlastně mně chutná úplně všechno, i jídlo, které mi několikrát denně připraví. To se potom tak nacpu, že nemůžu ani vyskočit na židli. A to jsem prosím ve skákání přeborník! Paničce se to moc nelíbí, protože skáču i na vodítku a ona by ze mně chtěla mít ukázněného výstavního psa. Zatím se všechny její snahy míjí účinkem, ale já si myslím, že mám ještě na vystavování dost času. Přesto se na výstavy těším, protože jsem slyšela, že je tam spousta pejsků a lidí, a ty já mám moc ráda. Teda, velkých a hlučných psů se trošku bojím, ale jakmile je mám možnost lépe poznat, ztrácím zábrany. U paniččiných rodičů jsem rozpohybovala i lenivou jedenáctiletou bíglici Bonu. Nejprve se mnou nechtěla moc kamarádit, ale nakonec jsem ji přesvědčila. Za odměnu jsem se jí vyčurala do pelíšku, což se teda Boně vůbec nelíbilo. Připomněla jsem ji tak svou maminku Gigi, která to taky dělávala. Aspoň je vidět, že své rodiče nezapřu. Teda, vůbec nic jsem Vám nenapsala o svém tatínkovi. Vlastně ho zatím neznám, ale těším se, až ho někdy potkám. Je to syn mé babičky Galy. Bydlí prý přímo v Praze. Já a mých dalších pět sourozenců jsme jeho úplně první a zatím jediné děti.

Jinak o mně lidé často říkají, že jsem celá Dášenka, ale to se velice pletou, protože Dášenka byla Foxteriér a já jsem čistokrevný Parson Russell teriér. I když, možná na tom něco je? Posuďte sami a prohlédněte si mou fotogalerii.

<< zpět